POMOŽTE SI SAMI!

31. října 2014 v 15:31 | veronika jelínková

Noviny skoro nečtu, televizi nesleduji (nemám). Čtu toho jinak velmi mnoho a takřka neustále, ale informační balast jsem se rozhodla ze svého života vypustit právě proto, že potřebuji prostor i čas pro informace skutečné. Takové, které rozvíjejí moje znalosti, zkušenosti, vnímání i poznání o mém životě a o světě, v němž žiji. Ty totiž z mého života činí komplexní, hlubší, a tím i neskonale zajímavější a zábavnější celek. Tím lépe, když si jej mohu užít s někým, kdo se staví k životu podobně. Nedávno jsem v internetovém Deníku Referendum, který sice vlastně taky nečtu, ale z mých bookmarků na facebooku z něj semtam vyskočí podnětný příspěvek, narazila na pozoruhodný rozhovor s hvězdou letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, Goddfreym Reggiem, dokumentaristou, známým svou trilogií Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyaqatsi. Godfrey Reggio v rozhovoru mimo jiné říká: "Víte, vždycky jsem se snažil nepřipojovat se k jakémukoliv hnutí ... mám rád věci na lokální úrovni. Nejsem členem žádného ekologického hnutí ani žádné skupiny kromě mé vlastní, neformální, sestávající z lidí, kteří jsou mi blízcí a s nimiž už trávím přes čtyřicet let." Všichni, kdo známe jeho tvorbu, přitom víme, že sám Reggio je zosobněným hnutím. Je naplněným úsilím o proměnu v to smysluplnější, a hlavně o život jako takový, v němž snahu po pravdivém a reálném zpředmětňuje každým okamžikem své tvůrčí pouti. Reggio je velmi chytrý, takže ví, že neexistuje něco jako jediná "správná odpověď" po podstatě světa, způsobu života či myšlence, kterou svět pojímáme. Typů iluzí, jimiž dokážeme inkrustovat své myšlenkové světy, je snad nepočítaně. Jejich diverzita je vrstevnatá stejně jako diverzita hmatatelného světa. Podobně jako skutečnými nástroji i jimi si dokážeme ubližovat. A děláme to s vervou. Poselstvím rozhovoru je důraz na vlastní tvorbu reality. V prudkém konstratu s tímto poselstvím čelíme každý den persistentnímu celospolečenskému nešvaru: v našem světě je úzusem deponovat problémy do rukou druhých. Zarážející je, jak zdařile se tento trend (či zvyk) zabydlel v sociálněprávních oblastech společnosti.



Nové generace salónních "bojovníků za lidská práva" vyrůstají v globalizovaném světě. Nativní a již samozřejmá globalizace je výchozím ideovým a kulturním rámcem jejich tužeb, a následně procesním mantinelem jejich konkrétní realizace. Jsou naučeni spoléhat se na mechanismy institucí, na jejichž sloupech globální chrám Jednoty stojí. Jen některé z nich napadne tyto mechanismy zpochybnit, svou činností je veskrze houževnatě posilují. Vznikl tak dnes už dobře prozkoumaný fenomén, zcela odtažitý svět institucí, které jsou arbitrem všedních jevů, jako je třeba čůrání vestoje či výchovná facka. Máme tu sice pár pracovníků "v poli", kteří poskytují reálnou službu každý den, ale to není tak "zajímavá" práce a člověk se u ní třeba i ušpiní.

Dnes není nic snazšího, než po (sedmiletém) vyčerpávajícím úsilí završit tříletý bakalářský program dálkového studia nějakého toho "zajímavého" oboru. Proč by před odhodlanými bojovníky škola zavírala dveře, když za každého obdrží malý, leč bohužel také nikoli nepodstatný finanční příděl. Pracovat s lidmi je skvělé a měnit svět ještě báječnější. Rozpětí humanitních studií pro všechny, které "nebaví matematika", je dosti široké, jednotlivé obory se náročností velmi liší a vybere si mezi nimi každý. Je tu i společenská prestiž. Kdo by chtěl mít na vizitce napsáno "zámečník"... A tak tu máme vedle spousty mladých lidí se slušnou informační základnou, leč bohužel pochybným životním uplatněním, také aktivisty, které nikdy ani nenapadne, že vlastní problémy je možno řešit přímo na místě. Přišli by tím totiž o práci.

Na sociálních sítích probíhají diskuze nad sexistickými reklamami, sexuálním harassementem, někdy i sociální nespravedlností, které jsou až příliš často důsledkem konkrétní činnosti konkrétního člověka. Na toho se ale nikdo neobrátí. Jak často vědí tvůrci reklamy, která je označena za sexistickou, že se jejich dílo stalo námětem hodinového flejmu na facebooku? Pro aktivistu je každý takový pokleslý "objev" příležitostí pro paušalizaci požadavku. Zasazuje se o to, aby jeho požadavek procestoval všechny instituce moci, podíl na níž se tímto postupem nabízí. Pro profesionálního aktivistu je úspěšná realizace plánu a dosažení cíle doslova profesním růstem a seberealizací v tom nejlepším slova smyslu. Je to profesionální satisfakce. Logickým důsledkem je ovšem touha po moci, jež takové uplatnění a samotnou možnost změny nabízí. Stejně tak potom touha po participaci na samotných institucích moci.

Výsledkem aktivistických snah je parlamentní konsenzus platný pro deset miliónů lidí. Vznikají celoplošná řešení, která jsou stejně platná pro lidi bez domova i pro majitele firem. To si opravdu nedokážeme zjednat pořádek ve svých životech, ve své rodině, či ve firmě, v níž pracujeme? Necháme se ponižovat, nebojujeme za svou osobu v konkrétní situaci a myslíme si, že všechny naše potíže vyřeší jakýsi stát? Ne všechny problémy je nutné řešit přijetím nového zákona. Zákony a instituce tu nejsou primárně od toho, aby se zabývaly jedním každým všedním problémem v našich životech. Jsou velmi důležitým obecným morálním rámcem, záchrannou pákou a poslední instancí v případech, ve kterých bazální mezilidské mechanismy selžou. My ale v řadových případech dobrovolně rezignujeme na vlastní výlučnou schopnost řešení vlastních problémů a předáváme je do vzdálených rukou mnohem dříve, než by to bylo nutné. Instituce jsou vzdálené a tak odtažité od konkrétní situace, že řešení při nejlepší vůli nemůže být pregnantní ani rychlé. A tak téměř vždy přinese tolik problémů, kolik jich vyřeší.

Historické kořeny načrtnutného globálního mechanismu, jež dnes považujeme za legitimní pilíř evropského uspořádání, leží v systémové reformě započaté renesančními italskými bankéři. Jeho vývoj je nerozlučně spjat s vývojem kolonialismu a kapitalismu, jejichž kořeny leží tamtéž. O širokou aplikaci státoprávní administrativy do všedního občanského života se ve střední Evropě zasloužila především Marie Terezie a Josef II. Političtí představitelé i vůdčí obchodníci pokračovali v 19., ale také ve 20. století na všech frontách v tomto pro ně samozřejmě výhodném valícím se trendu a přivedli jej úspěšně až k jeho současné, takřka dokonalé, vybroušené podobě. Centralizace byla dovršena již před mnoha desetiletími. My sice již v 19. století dávno nežijeme, přesto tyto mechanismy bez otázek setrvačně užíváme. Instituce moci považujeme za nezpochybnitelné "demokratické" tradice. Uplatňování moci má stejná pravidla jako před dvěma stoletími. Jejich opakovanou aplikací se množí chyby a systém se stává patologickým. Situace se stabilizovala, stala se kulturním konsenzem. K institucím se lidé modlí jako k samozřejmým svatým, a stejně tak, jako dříve zaklínali Boha v prosbách za odstranění bídy, vyčítají dnes to samé jim. A to aniž by i v drobných pochybeních vyzkoušeli jiné způsoby, včetně těch bazálních lidských. Mladí lidé v tomto globálním prostředí již vyrůstají, považují jej za sociální status quo.

Vedlejším produktem jen zčásti efektivního a ekologicky neúnosného procesu obšírné institucionalizace moci jsou kvanta od reality odtržených, papírových (v případě dotazníků doslova) sociologických výzkumů, které jakoby suplovaly schopnost konkrétních aktérů vzniklého problému mluvit spolu a situaci řešit. Ty se pak stávají podkladem pro vznikající zákony. Jak může být prospěšný zákon, který realitu reflektuje skrz politický boj o moc, ve který se v systému institucionalizované aplikace požadavku nevyhnutelně promění každá aktivistická snaha? Na přetřes přichází zavedení genderových kvót, plošného řešení, pro něž po mnoha úvahách stále nenacházím opodstatnění. Místo toho, aby v rozvinuté demokratické společnosti člověk získal společenský status a uplatnění svou schopností, může být odmítnut, protože není žena. A tento návrh vychází z lůna aktivistů přesvědčených, že bojují za spravedlivý svět.

Vyzývám proto: bojujte za sebe přímo tam, kde problém vzniká! Rozeznejte věci, které změnit můžete, od těch, jejichž řešení je v rámci vašich možností problematické. Věnujte svou energii řešením, kterých můžete dosáhnout. Tam, kde možnosti nevidíte, hledejte úplně jiné cesty. Pokud chcete jít konkrétní cestou za každou cenu, vyčkejte, posbírejte zkušenosti, znovu se snažte a teprve potom žádejte o pomoc. Nenechte si nic líbit. Vlastním přičiněním kolem sebe, bez sváru a přátelsky, vytvářejte prostředí, které chcete. Komunikujte přímo s člověkem, který vám zůsobuje příkoří. Hledejte cestu, jak s takovým člověkem komunikovat. Je to na vás, ne na něm. Braňte se a nebrečte, že řešení hned nevidíte. Buďte při řešení svých problémů kreativní. Zapojte do ně své blízké okolí. Vychovávejte děti k tomu, že si musí poradit sami. Naučte je nespoléhat se na automatickou cizí pomoc. Podporujte své blízké a lidi ve svém okolí, když to potřebují, pomáhejte si navzájem. Držte spolu, vytvářejte komunity, lokální, ale i profesní a další. Buďte pozitivní a věřte. Ve společnosti bude vždy dost těch, kteří jsou hendikepovaní, nebo jinak vyloučeni ze stoprocentní možnosti žádat o svá práva a starat se sami o sebe. Dokud to nejste vy, nechovejte se tak. Pakliže máte chuť "někomu pomáhat", pomáhejte. Ale nepodporujte systémy moci, které na pomoci participují. Vypněte televizi a věnujte se svým vlastním životům, tak jak to dělá Godfrey Reggio. Je to jediný typ práce, kterou můžete, velmi pomalu ale jistě, porazit mocenské struktury sociopatů. Jen tak se jim nedostane toho, po čem prahnou a z čeho žijí: vaší pozornosti. Nezařizujte si svůj život tak, abyste je potřebovali. To je jediná, skutečná emancipace, pro muže i pro ženy.

foto Codex Seraphinianus, culturacolectiva.com
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama