MÓDA K SEŽRÁNÍ

12. října 2014 v 19:44 | veronika jelínková |  ANTHROPOS


Nedávno jsem se v jinak celkem podprůměrném článku na idnesu dočetla, že tím nejdůležitějším, ne-li jediným hobby Pražáků je jídlo. Článek tuto úctyhodně složitou myšlenku dokládá osobním vyznáním člověka, jež pracuje jako šéfkuchař, a cenami občerstvení v restauracích, do nichž Pražák zavítá jednou za život v doprovodu tetičky z Ohia v důchodovém věku. Pro nepražáka je jistě náročné odlišit národnostní a sociální strukturu malostranské turistické hospody od skutečně pražských, hojně navštěvovaných hospod na Letné či na Vinohradech, tím spíše, že podobným fenoménem, jako je centrum výsostně rezervované pro zahraniční turisty, se v Čechách "chlubí" jen málokteré město. Určitě je to náročnější, než napsat o tom článek pro český bulvární e-zine. Přes nepochybnou absurditu této kutilské explikace není však, shodně s autorem, možné přehlédnout, jak pregnantně se proměňuje význam jídla v životě mladistvého Čecha. A to je trend skutečně nejlépe pozorovatelný ve velkých městech.



V devadesátých letech se nonkonformní (česká) mládež od zbytku světa distancovala hlasitě deklarovanými návštěvami specificky volených nočních klubů, posloucháním indie kapel, výměnou magnetofonových nahrávek a hlásáním často právě zpěváky propagovaných filozofických hesel. Ta byla důležitá a společně s intelektuální literaturou v tom všem nezaujímala zrovna až to poslední místo. V extrémnějších, ale nikoli okrajových případech, se příslušníci mladé generace vymezovali bohatou drogovou nebo squaterskou zkušeností. Šlo o skutečné rozšíření obzorů, jež je dodnes jedním z důvodů, proč tyto generace lépe chápou principy multikulturního soužití a tolerance obecně. Dnes jsou in zhola jiné věci. Důležitější než to, co posloucháte a co čtete, je to, kde si o tom zrovna povídáte. Nejde ale o noční podniky, kam zavítáte kvůli muzice, jsou to celodenní vývařovny, kavárny s rozsáhlým sortimentem neokoukaných sladkých zákusků či polévek, které v trendy gurmánské směsici zaujímají zcela výlučné, prominentní postavení. Chodíte i na víkendové trhy či "slavnosti jídla". Jídlo je střebodem životního stylu a nabídka specifických módních potravinářských produktů nesmí chybět v žádném moderním lokálu.

Nemáte-li v nabídce něco přímo od Alenky, něco domácího, lokálního či připraveného podle prvorepublikové kuchařky, asi ten podnik ani neotvírejte. Design restaurace je podmíněn masovou uhrančivostí aktuálních trendů. Taky se mi to líbilo, když jsem to viděla poprvé. Stokrát nic ovšem umořilo osla. Dobroty se podávají na otlučených talířích po babičce, ideálně v anglickém country stylu. Stěny jsou buď vymalovány houbou, aby připomínaly plesnivé zdi francouzských hradů, nebo polepeny umělohmotnou tapetou se vzorem, který jste už jako dítě vídávaly na babiččiných pletených ponožkách. Usazeni jste do omšelého bazarového nábytku a jste moc rádi, že to není to špinavé křeslo naproti, jehož momentální uživatel naštěstí neviděl ten díl Teorie velkého třesku, ve kterém si Penny přinese domů křesílko od popelnice. Nejlépe je pronajmout si dlouho nepoužívaný prostor ze sedmdesátých let, to vymalované válečkem necháte tak jak je, a ubyde vám práce. Pamatujte, že výrobní cena nikoho nezajímá. Nestyďte se ceny vyšponovat, o kvalitu až tak nejde, prodáváte přece farmářský a domácí lokál. A cena je odjakživa tržní!

Otevíráte-li svůj Lokál, pardon, lokál, v Praze, máte velkou výhodu. Vaši potenciální návštěvníci nakupují na trzích, jejichž produkty se od supermarketů liší jen cenou, halasným upozorňováním prodavačů na "zaručený" český původ a mírně sníženým obsahem nikoli tak pesticidů, jako spíše přídatných látek konečné fáze úpravy. Nikdo nic nepozná. Jen je neposílejte je na farmářské trhy do Brna nebo do Varnsdorfu. Pakliže už máte vyděláno, zařiďte si hospodu v minimalistickém technicistním stylu. Musí to vypadat jako něco mezi závodní vývařovnou v Paláci kultury a nádražní čekárnou ve Frýdku-Místku. Socialistický realismus frčí, takže se neváhejte inspirovat nádražním bufáčem, ale nezapomeňte, že logo musí být od Najbrta. Že si to obyčejné písmo dokážete na dveře natisknout taky? Tak na to zapomeňte. Chcete být přece podnikem "světové úrovně". Soudobý "Josef Hoffmann", autor keramických lapačů prachu připomínajících duchem "nadčasová" díla Wiener Werkstätte, si libuje, že máme v Praze konečně podniky světové úrovně. Jako třeba to nádražní bufé v Dlouhé, do kterého si po výplatě můžete zajít na tatarák z prvotřídního "domácího" masa. Něco na tom je. V chudších jeruzalémských čtvrtích tak řeznictví skutečně vypadají. Snad byste nechtěli tvrdit, že Jeruzalém není světové město... Zkrátka a dobře, inspirace je všude kolem nepočítaně. Jen si neotvírejte nic jiného než hospodu nebo kavárnu, s tím programem se dá i úspěšně kandidovat!

Kromě restauračních a kavárenských podniků "světové úrovně", jež se v Praze (ale i jiných větších městech) množí dělením, narůstá počet roztomilých kuchařských blogísků, jejichž přínos nespočívá ani tak v neotřelém pohledu na ředkvičku z domácí zahrádky posypanou mexickým chia semínkem či perskou macou, ale v potřebě vlastnit novou digitální zrcadlovku. Nehádejte se se mnou, že je to fotka "jenom" na web. S ní to stojí a padá. Jedovatých pokrmů "světové úrovně", ale "domácího ducha" si v retro špeluňkách, z nichž některé se nemusí uklízet, protože to nikdo nepozná, určitě užijete i vy. Jídlo je všude a není před ním úniku. Vždyť taky "co jiného dělat"? Naše společnost v posledních dvou desetiletích nenápadně vyměnila své ideály za dosažitelnost konzumní odměny. Ideály už nestojí v centru pozornosti systému, byť to není tak dlouho, co tomu tak bylo. Řada z nich se "ukázala jako nefunkční", byly tedy nenásilně vyměněny za materiální odměny, které, na rozdíl od realizace ideí, dostupné jsou. A celkem bezpracně, nebo to tolik námahy nestojí. Dosažitelnost odměn ale v týchž desetiletích poklesla také. Pro většinu lidí už není možné vlastní pílí dosáhnout na vysněné položky, jídlo je tu však stále a takovou satisfakci může suplovat. Ekonomická kola se tak konečně zase Točí. Neberme umírajícím jejich iluze, to se dělat nemá. Nelitujme toho, že jídlo by - v soudobém kontextu - mohlo být podnětem k mnohem důmyslnějším celospolečenským debatám a třeba v Austrálii nebo v pouštích opravdu něco mění... To ale už není taková zábava, a o tu jde na potápějícím se Titaniku především. Tu kávu si napříště v nějaké příjemné kavárně dejme klidně s chutí, ty férové a organické kupodivu až na pár výjimek ani mezi ty hipsterské a trendy moc nepatří. A na nikoho se kvůli tomu mračit nemusíme. Jako vždy, i v tomto případě jde hlavně o jakousi zdravou míru.

Na školách, o kterých se v masových médiích nepíše a o kterých se v hipsterských hospodách nemluví, rostou další generace lidí, kterým je "světová úroveň" trendy lokálů stejně u řiti jako to, jestli je v kurzu zrovna kulajda nebo cool aida. V karlínských kavárnách, kam si můžete odskočit s dětmi na skleničku tak, aby o tom vědel celý facebook, je nepotkáte. Ale taky jsou podniky, kam chodí. Docela normální, "bez nápadu" ;), tedy... na první pohled. Tihle lidé přemýšlí a pracují, a málokdy mají potřebu, aby o tom věděl celý svět. I oni zakládají rodiny, mají děti, vychovávají je a třeba to jednou budou právě ti, kdo dokáží do dalších generací přenést ozvěny doby, která žádala kvalitu a dokázala ji odlišit od módního trendu.



Obrazový materiál: coolbeanscoffehouse.com, tripadvisor.com (orient), anna armstrong, flickr creative commons (era)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama