EKOLOGISMUS, LOGIKA OSOBNÍ ZKUŠENOSTI

20. srpna 2011 v 18:42 | veronika jelínková |  SUSTAINABLE EARTH















Pro mnoho lidí jsou ekologové blázni, kteří nadřazují brouky a stromy nad spokojený život lidí samotných. Je to stále velmi rozšířené vidění. Proč to tak je? Lidé s tímto názorem se ve svém běžném životě nesetkají s problémy, na které ekologové upozorňují. Vodu získávají tím, že otočí kohoutek, stažené, oškubané a nakrájené maso nakupují v supermarketu, kde je k dispozici také nekonečný zdánlivý výběr z produktů nazývaných jogurt, sýr, zelenina či uzenina. Nemají důvod nevěřit, že tyto názvy jsou lží. Neznají věci, po kterých si produkty uchovaly svoje jméno. Nevědí, co je to jogurt nebo mrkev. Nikdy je neochutnali. Do světa pseudomrkví a pseudojogurtů se už narodili. Nerozeznají dřevo od laminátu, vlnu od akrylu, vosk od parafínu nebo vodu ohřátou v mikrovlnce. Už jejich babičky a dědečkové měli jen malou šanci rozeznat zdravou vodu od vody nebezpečné. 20. století bylo století smrtelných jedů, nebylo před nimi úniku. Staly se samozřejmostí a nebylo je téměř od čeho rozeznávat. Máme za sebou stále příliš málo času, aby se zrůdné následky a zjevné souvislosti našeho chování jevily jako věrohodné i těm, kteří dosud věří. Věřit tomu, do čeho se člověk narodí, je přirozené. Je to velmi silná motivace. Všechny církve a vlády tohoto světa vždy dobře věděly, jak ji využít.----->



Ekologové, zejména ti čeští, jsou tedy hipísáčtí fanatici, kteří se vzhlédli v životním stylu špinavých kotlíkářů. Spořádaní občané jsou na druhé straně ti, kdož každý den svědomitě startují motor svého auta, aby mohli ve svých zaměstnáních poctivě přispívat k dalšímu rozvoji civilizace, a ovšem také ke svému živobytí, z něhož ostatně plyne i možnost užívání výhod takové civilizace. Ti nejspořádanější ze spořádaných jsou potom ti, kteří kromě zmíněných aktivit a občasné zábavy, probíhající v rámci předem zřetelně určených kulturních mantinelů, žádnou další činnost neprovozují. Zájem spořádaných občanů musí být proti ekologům chráněn. Proč to tak je? Proč je společnost rozdělena tam, kde jde o život každého jednotlivce, ale také o život celé společnosti, dokonce i celého druhu? Důvodem jsou krátkozraké hospodářské zájmy konkrétních velmi menšinových skupin obyvatelstva, kterým blahobyt celé společnosti, natož celého druhu, na srdci pochopitelně neleží. Takové hospodářské zájmy by ale nikdy nemohly být nekontrolovatelně prosazovány na úkor všeho živého či na úkor zdravého rozumu, kdyby byla obecná povědomost o reálném světě mezi lidmi jenom o trochu vyšší, než je. Lidstvo toho o světě, ve kterém žije, ví neuvěřitelně málo. Zkušenost průměrného člověka se, navzdory všem informačním masážím, neustále zmenšuje.

Lidé, s nimiž lze takto manipulovat, nikdy nebyli v továrnách, produkujících tuny toxinů. Nikdy neviděli jezera zakalená PCB, nikdy neviděli již téměř bývalé lesy, hynoucí ve velkém měřítku, nebo zvířata otrávená chemikáliemi. Neviděli kuřata, která tráví celý svůj život v prostoru o velikosti papíru A4, namačkaní jedno na druhé s polámanými kostmi, kvůli kterým se neudrží na nohou. Nikdy se nesetkali se zvířaty nebo s lidmi zasaženými pesticidy, neviděli ani samotné pesticidy, a neviděli ani krávu v kravíně pár kilometrů za městem. Pijí pitnou vodu plnou hormonů, pesticidů a chemikálií z míst, kam továrny vypouští své odpady a z míst, kam odtéká voda z monokulturních polí. Jedí kuřata, která jsou svým narozením odsouzena k pětatřiceti dnům strašlivého utrpení, z něhož není úniku. Trpí chronickými poruchami po každodenním vdechování vzduchu plného těžkých kovů a teragenních sloučenin. Nic z toho ale nevidí. Souvislosti jsou mlhavé. Všechno je daleko. Všechno se zdá být daleko.

Existuje dobrý důvod pro to všechno daleko ponechat. Proto jsou ekologové nebezpeční. Asi se již najde dost lidí, kterým je znám odstrašující příklad Aralského jezera. Je to historická premisa. Je zároveň nikoli jedinou, zato však velmi jednoznačnou odpovědí na odvážná tvrzení, setrvačně hlásající, že lidská technologie, tak jak se rozvíjí, je rychlejší a jistější než destrukce, kterou s sebou přináší. Aralské jezero je ale pouhý obraz. Digitalizovaný přelud. Celý svět se člověku stal takovým digitalizovaným přeludem. Zkušenost počtem informací nevzrostla. Nic z toho, co existuje virtuálně, člověku (evidentně) obzor nerozšřiuje. Čím je svět virtuálnější, tím více je zřejmější, že osobní, tedy reálný prožitek není možné nahradit. Blíže než Aralské jezero jsou poničené vody řek, které beze změny přístupu čeká podobný osud v několika málo desetiletích. Už dnes v nich umírá mnoho degenerovaných živočichů, kteří se stávají naši potravou. Blízko jsou také zničené oceány, v jejichž svrchních vodách dnes rybáři loví více rozpouštějících se nebezpečných plastů, než nemocných, často neplodných ryb. Tyto vody jsou dokonce tak blízko, jako je vzdálenost ruky k domácímu kohoutku nad umyvadlem. Tato blízkost je ale také virtuální. Souvislost, cesta, kterou voda urazí, je už za hranicemi reálného. Děti musí patrně nejdříve umírat ve velkém, aby byla realita, zjevná a blízká, odlišena od té virtuální.

Takový je vrchol globalizace. Ačkoli bychom mohli mít díky užitečným moderním objevům zkušenost s celým světem, neznáme základní jevy. Neznáme ani tak blízké okolí našeho obydlí, které velmi podrobně znali naše předkové, a to i v dobách, kdy se jim zrovna příliš dobře nedařilo. Reálně neznáme nic. Zkušenosti jsme vyměnili za poznatky. Ty jsou ale prázdné, bez obsahu, nevíme, čím je naplnit. Není pravda, že tento reálný svět již nebudeme potřebovat. Získáváme plošné vzdělání, které si stejně jako jogurty svůj název už dávno nezaslouží. Není to vzdělání, je to bodový systém, nadnárodní dostihy a sázky. Při dodržení pravidel získáváme malé příjemné bonusy. Kvůli malým bonusům nevnímáme obrovské ztráty. Osobní zkušenost jednotlivce s tímto světem doznala svého historického minima. Poznání se proměnilo v turismus, vzdělání v pyramidální soutěž. V obrovském celosvětovém množství informací globálního světa se informace stala nezachytitelnou.

Malá nebo dokonce žádná zkušenost člověka je živnou půdou pro liminální fáze, kterých se všechny společnosti děsí, protože znamenají v lepším případě problémy, v horším (?) případě dokonce konec samotných společností. Je samozřejmě otázkou, nakolik lze ve virtualizovaném, zpola nereálném světě, který je tou jedinou každodenní zkušeností mnoha z euroamerických obyvatel, uchopit skutečnou hodnotu zkušenosti a učinit z ní realitu všedního dne jednoho každého z nás. Pesimisté mohou nabýt přesvědčení, že něco takového není realizovatelné, a že nás tedy čekají pouze ty problémy. Ty potom k realitě každého spolehlivě a rychle přivedou. Avšak právě zkušenosti těch, kteří si i ve virtualizovaném světě všímají, co se děje s tím reálným, už teď pokládají základy zcela nového principu, na němž lze dobře v budoucích letech stavět. Reálné zkušenosti ekologů a těch, kteří mají, stejně jako oni, oči otevřené, se budou vbrzku velmi hodit. Osobní zkušenost totiž nelze nahradit.

Text by Veronika Jelínková, foto by giladr, wojtek gurak, Flickr, Creative Commons, not for commercial use.





 


Komentáře

1 vestec | Web | 12. ledna 2012 v 18:13 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama