BIOLOGICKÉ VNÍMÁNÍ – část. II – SPIRITUÁLNÍ TŘEŠNIČKY A GENETICKÉ DORTY

25. května 2010 v 22:14 | veronika jelínková |  BIOLOGICKÉ VNÍMÁNÍ
synaethesia

V minulé části jsme si zhruba představili, o co jde ve způsobu tzv. biologického vnímání. Úvodem další části série chci předeslat, že tento způsob určitě (či s velkou pravděpodobností) není pro každého. Počet těch, kteří se nechávají vést, a je jim celkem jedno čím, je ale dobré vyvažovat třeba jenom několika ochotnými a schopnými skutečného vnímání. Každý může zvolit dle svého. Rovnováhu v nějakém podání potřebuje ovšem každý druh i každý systém.

II. část - pevná pravidla systémů, proč se těší spirituální skupiny takové oblibě a co nabízejí, rozdíl mezi člověkem toužícím a člověkem prožívajícím, proč jsou lidské báchorky tak oblíbené, Keltové a výměna kouzel, poklady neolitických civilizací, genetické analýzy plné omylů, popularizace genetiky a její úskalí -------------->



Zodpovědným otevřeným vnímáním všeho kolem nás i v nás vidíme, že ve vesmíru platí zákony, před nimiž není úniku. Věci se dějí určitým způsobem, který můžeme pozorovat, ale nemůžeme jej měnit libovolně. Naprogramované procedury nemůžeme svévolně upravovat ani lidskou vůlí, ani vědomím obecně (tedy řekněme vůlí společnou). Nemůžeme se vymanit z jejich vlivu a opravdu nemůžeme všechno. Jsme součástí vesmíru, nikoli jeho pány. Platilo by to i v případě, kdy bychom vesmír sami vytvářeli projekcí: pak tedy zjevně nikdo neumíme projikovat jiný vesmír, než vesmír s danými zákony. Výjimečný stav vesmíru je stav dění, stav existence. A tu jako bychom stále prožívali jen zpola.

S rozmnožením spirituálně-náboženských skupin v posledních desetiletích člověk někdy přesvědčuje sám sebe, že zákony dění jsou papyrový cár, který je možno přebarvit, potrhat či spálit. Narůstání počtu i významu duchovních společenství a ideí samozřejmě velmi připomíná magicky plodné období vzniku Gnóze, souvislosti jsou nesčíslné. Nové spirituální kulty v mnohém dovršují ekonomickou globalizaci planety (započatou křesťanstvím), což je z hlediska potenciálu lidstva chlávyhodné (a nevyhnutelné).

V četných soudobých skupinách s tzv. duchovním zaměřením je člověk učen, že určitým vzorným chováním (např. zavržením hmotných radostí) či konkrétním úsilím(např. meditace) vpodstatě zmůžeme vše bez překážek, bez ohledu na zákonitosti. Pokud se nám to náhodou nedaří, pak prostě zatím jen nevíme, jak na to. Ale to v příštích generacích napravíme. Přesvědčováním o nadpozemských možnostech budoucího- a někdy i současného (např. mimodimenziálního) - lidství člověk neustále odkazuje všechny své možnosti do těch světů, o kterých sní - a ztrácí je tak ve světě, v němž žije. Dobrovolně tak plýtvá energií, kterou by mohl účelně proměnit ve svůj profit, vynaložil-li by ji na sledování a pozorovánízákonitostí. Skutečné, prosté pozorování je poznáváním.Většinou ale končí tam, kde začíná klasifikace.

Dojem potenciální všemohoucnosti člověka vzniká posunutím významu vědomí, které je vyňato z celku vesmíru, nad nímž pak přebírá božskou funkci. Zatímco vesmír je uložen ve škatulce "hmotné", vědomí nabývá čistě "duchovního" rozměru a stává se abstraktní veličinou, bez faktické existence v hmotném světě. Nikdo si už potom příliš neláme hlavu s tím, kde vlastně přesně končí škatulka hmotná a začíná ta duchovní. Ve viditelném světě taková hranice viditelněneexistuje, a tak je na pomoc přivolána smrt, po níž je přeci možné všechno.

Lidská vůle je delegována do funkce vůdčího prvku celého vesmíru. Člověk je vůdcem ve všech epochách a ve všech vesmírných krajích. Fantastičtí a obdivovaní Atlanťané a Lemuřané nejsou obojživelníci s obzvláště vyvinutými mozky, ale lidé s rozvinutým genetickým inženýrstvím, kteří pomocí vibrací a tlakových rozdílů cestují na velké vzdálenosti (wow). Staří Egypťané využívají svého stavitelského umu ke galaktické komunikaci - je těžko představitelné, že by něco tak kolosálního a geometricky přesného jako pyramidy stavěli pouze z pohnutek tak přízemních, jako je pohřbení svých zbožštěných mrtvých (pche). Pochopitelně: Atlanťané 18. století by s největší pravděpodobností vlastnili velkolepé mechanické stroje, a uvnitř jejich továren by se zboží pohybovalo na pásech dokonce zcela samo! Zato skutečná Platonova Atlantida (anglický přepis zde http://classics.mit.edu/Plato/timaeus.html) je vystavena z kamenů krásných barev a vyniká dokonalým zavlažovacím systémem, skvělou kanalizací i počtem lázní. Inu, každá doba si žádá své. Význam toho, co všechno představovala pro dřívější lidské kultury bez výjimky smrt, dnes již nejsme schopni vůbec docenit. Význam toho, co navíc znamenala v Egyptě, se vytrácí nejspíše se zavřením učebnic základních škol. Je to velmi charakteristický rys lidské povahy: přidáváme symbolům významy, které dříve neměly, a tím vytváříme nové virtuální světy. Zároveň tak nezlomně zabetonováváme skutečnou, vezdejší reálnou hodnotu dějů v jejich plné hloubce, a také náš každodenní život. Je to stále ta samá stížnost člověka na to, že musí žít v tomto světě. Chceme snad skutečně přestat reálně žít na této planetě?

Breughel Wikimedia

Stejné vyprávěnky dříve kolovaly mezi lidem - příběhy o pays de cockaigne - pozemských rájích plných nejbáječnějších, okamžitě dostupných požitků. Měly vždy stejně dobový charakter jako Atlantida - v hladovém středověku tu na stromech rostly jitrnice a potoky protékalo nejlepší víno. Práce byla pochopitelně zapovězena a panovala tu sexuální svoboda. Peter Breughel takovou zemi zvěčnil i ve svém díle. Pozoruhodně fundovaně se pays de cockainge věnuje v díle Hlad a bída v Evropě Massimo Montanari. Jeho detailní práce se opírá se o záznamy z mnoha evropských archivů a poskytuje bohaté informace z oblastí daleko za hranicemi hlavního tématu - vývoje lidského stravování. Uvádí čtenáře do světa středověkých alimentárních představ a každodenní jídelní praxe.) Příběhy o zemích nepodmíněného blahobytu, volnosti a spravedlivosti jsou poutavé. Samotnou mě jako malou jedna taková pohádka o klobásovém stromu zaujala natolik, že si ji dopodrobna pamatuji dodnes.

Lidé toužící po nepodmíněných radovánkách (tedy s žádným nebo jen malým vynaloženým úsilím) se sdružují v různých skupinách tzv. duchovního(ale i jiného) ražení a utvrzují se v tom, že takové země existují, a to třeba i zde na tomto světě, jenom snad v jiných časech, nebo hluboko pod hladinou oceánu. Rozšiřují zprávy o tom, že schopnosti člověka jsou obrovské, že mnohonásobně převažují možnosti jeho tělesné schránky, kterou přitom podivuhodným způsobem od člověkaoddělují. Pověsti o nalezených ráhnech z noemových plavidel a o schopnostech starověkých egypťanů se stávájí novodobou mytologií svého druhu visící ve vzduchoprázdnu bez jakékoli možnosti praktického využití. Zprávy o Egypťanech - ve skutečnosti celkově ne příliš prozíravých a navíc stále sužovaných nepřátelským počasím - jsou překotně přepisovány do fascinujících povídání, jejichž atraktivita v Evropě přebíjí předcházející módní úctu k hloubce vědomostí přírodních národů.

ejbaurdo

Rozhodně není mým cílem diskutovat o tom, zda Atlantida skutečně existovala, její existenci nevyvracím. Zároveň ale nevidím důvod, proč jí přikládat zvláštní význam. Dle mého osobního názoru takových zemí  bylo nejspíš více. Asi bychom se ale divili, co si tehdejší civlizace představovaly pod pojmem vyspělý. Na mě  například velice zapůsobila kamenná věžová sídla "brochs" na Shetlandských ostrovech, která jsou při použití tehdy známých technologií a nástrojů takřka stavitelským zázrakem. Multifunkční obytné věže v komplexu s na nejvyšší míru promyšleným uspořádáním, v němž není nic opomenuto, a stavebně náročné konstrukce, které přetrvají tisíciletí, svědčí nejen o
nz willowherb2

značných schopnostech a vědomostech stavitelů, ale také o tom, že v době výstavby se jednalo již o letitou, zkušenou civilizaci. A to byly původně ještě o mnoho vyšší (se schodišti až na vrchol). Věžím Brochs se věnoval 5. díl BBC seriálu "Landscape Mysteries" (http://www.bbc.co.uk/programmes/b0074rfb), informace také zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Broch. Byly budovány v průběhu posledních pěti století před narozením Krista. Ještě pozoruhodnější je pozůstatek soustavy opevněných sídel na Aranských ostrovech - Dún Aonghasa (http://en.wikipedia.org/wiki/Dún_Aonghasa) - vysoké kamenné nekonečné zdi vybudované neolitickou civilizací před tisíci lety. Polovina z nich již skončila nenávratně ve vodách rozzuřeného Atlantiku, jenž místy z pevniny ukrajuje z až několik metrů ročně. Hluboce se také skláním před schopnostmi člověka doby ledové, díky nimž jsme na světě nyní i my. Vyspělost kultury je tedy relativní pojem. S mnohým si věděla řada starých civilizací rady lépe než my. O jiném dosud nevěděla.

Moudrost starých Keltů, Germánů, nativních Američanů, árijských Indů nebo třeba ještě prvních buddhistů se přitom opírala o předávané zkušenosti každodenního soustředěného pozorování. Takové soustředěné pozorování rozvíjel člověk z různých příčin zejména v severních zemských šířkách. Druidské školy nebyly (jen) místem výuky vaření kouzelných nápojů, ale 20 let trvající praktický drill s náležitou praxí. Adept byl během celé doby studia zproštěn jakýchkoliv "světských" závazků (nikoli požitků). Dlouhodobou přirozenou a praktickou výukou bylo dosahováno poznání mystéria (mysterijní školy - např. zde: http://www.kosmas.cz/knihy/137021/mysterium-ceskych-dejin-od-praotce-cecha-po-sv-vaclava), stejně jako schopnosti předávat mystérium relevantně dále. (Jak známo, Keltové z mnoha logických důvodů trvali na ústním předání.) Pěstované kulturní tradice určují směr historie. Stabilní, přiměřeně kultivovaná a rozvíjená společnost je odolnější a méně přístupná kulturním asimilacím (tedy svému zániku). Hovořím zde o skutečném vzdělání, které je integrální a praktické, logicky reflektuje strukturu celého synergického systému, a tudíž také schopnosti jednotlivých členů skupin. Skutečné vzdělání nenabízí jednu možnost všem, není pouze gramotností, pouze náboženstvím ani např. pouze dobrým marketingem. Je rozvojem přirozených schopností každému na míru. Taková naše společnost dnes není. Právě tento typ vzdělání však v minulosti výrazně ovlivňoval běh dějin. Vikingům, před nimiž se třásla celá Evropa, znemožnil založení trvalých sídel na americké pevnině. Místní domorodé skupiny byly tak dobře cvičeny v boji, že to prostě nebylo možné. Ze stejných důvodů se velice záhy po španělské kolonizaci stali Pueblané, Utové i další prérijní Indiáni postrachem kolonizátorů na koních. V kulturách, kde tradice soustředěného pozorování nebyly rozvíjeny, nebo nebyly vázány na kmenovou elitu (!), takové schopnosti nenalezneme.

Pravidla fungujícího systému nejsou pochopitelně fixní, být fixní je sebevražedné pro jakýkoliv systém a stav, včetně klimaxu. Proměna je naopak jedním ze zákonů nejvyšších. Má podobu obnovování, povolené variability i průběžných oprav, pružných mantinelů a recyklace uschovaného z existujícího archivu. Věrné a poetické pojetí nepřetržité proměny v lidském světě nám zanechali Keltové: Elfové, kteří vysílají lidi na Zemi vpodstatě proto, aby si měli s čím hrát, zahalují svět do mračen magických kouzel. Pro každou dobu vyberou hlavní kouzlo. Po nějakém čase ho vymění, zahalí Zemi do nového kouzla a začne další dějství. V každém dějství věci probíhají tak, jak je jim kouzlem dáno. Lidé na šachovnici přemýšlejí právě tak, jak jim to kouzlo umožňuje. Když vláda kouzla doznívá, jeho vliv slábne. Objevují se vizionáři a proroci, lidé jsou jeden po druhém schopni vidět věci novými způsoby. Pohrdání starým paradigmatem vyústí v paradigma nové. Jedna epocha vystřídá druhou. Konzistence věcí i dějů změní podobu - pozorujeme to zrakem, ale odehrává se to i v molekulárních úrovních.

Podobně hlubokým integrálním vnímáním pozorovali svět Germáni - rozlišení mezi oběma národy je ostatně sporadickou otázkou kulturní dohody, v níž má v tomto případě prsty především César a Tacitus. Jednou zkrátka rozdělili evropské kmeny na ty nalevo od Rýna a napravo od Rýna, a bylo. Genetické analýzy (Stephen Oppenheimer 2006, Brian Sykes 2007, a také zde http://en.wikipedia.org/wiki/Genetic_history_of_the_British_Isles) nedávno přišly s překvapivým zjištěním: v Británii Keltové nežijí. Irové, Welšani a další nejsou zkrátka Keltové, ale potomci původních megalitických civilizací, kteří se sem šířili převážně z jihozápadní Evropy. Vlivy pozdějších germánských i keltských vpádů jsou z genetického hlediska takřka zanedbatelné. Namísto Keltů tak dnes na britských ostrovech žijí příbuzní Basků, s nimiž si donedávna nikdo nevěděl rady. K tomu, co to vlastně znamená "mít keltské geny", nebo být Keltem, se ještě vrátíme.

V genetických analýzách je velmi zatěžko se vyznat. Závěry z nich jsou někdy striktně protichůdné, a navíc jsou to jenom genetické analýzy. Přítomnost určitých genů pro nadání, příbuzenství a případně i rozvinutí některých nemocí je důležitá, pravděpodobně zásadní (či se na tom alespoň jako lidstvo shodneme). Přesto nejsou genetické analýzy zdrojem důvěryhodných informací. Problém není v genech, ale ve formě zpracování a vyhodnocování výzkumů, v hloubce evidence odebraných vzorků, v jejich poměrném zastoupení a ve způsobu prezentování samotných výsledků. Analýzy populací jsou prováděny na vzorcích odevzdávaných těmi, kdo se například chtějí seznámit se svými předky, a dobrovolně zašlou své DNA do některé z národních laboratoří. Odtud si - za nemalý poplatek - nechají zpětně zaslat výsledek testu, v tomto případě tzv. genografického. Je také možné se zúčastnit velkých mezinárodních projektů, např. https://genographic.nationalgeographic.com/genographic/index.html nebo jiných projektů národních, např. http://www.dnaancestryproject.com/?gclid=CLLxvdmT6KECFQo9ZgodTnlWKA. Po právní stránce je vše v pořádku, alespoň v rámci ČR - před odesláním DNA do státní i soukromé organizace každý podepisuje souhlas s členstvím v databázi DNA či s možností předání informací tzv. třetím stranám. Bez takového podpisu však v praxi není většinou možné test realizovat - třetími stranami jsou totiž většinou i externí laboratře, často mimo právní území ČR, například v USA. Databáze DNA jsou národní i mezinárodní, spolupracují spolu a vzorky i data si předávají k dispozici. Prozatím raději ponechme stranou, pro jaké účely bývají vzorky používány. Účast v databázi je v nabídce genetických testů prezentována navíc ještě jako bonus: členstvím adept nalezne blízké i vzdálené příbuzné. Genografické testy jsou nyní módní záležitostí. Kromě vágní příslušnosti k určité haploskupině se zde však nikdo nedozví nic. Dozvíme se, kdy naši předci odkud kam cestovali. To je informace zcela zásadního charakteru - jsou to opravdu geny, které formují nejenom naše zdraví, ale i naši povahu, byť vliv prostředí je významný stejně. Všechny výsledky genetických laboratoří však vycházejí z trestuhodně neúplných vstupních dat.

  1. Množství testovaných vzorků pro definitivní závěry výzkumů je stále velice malé. Pokud je genetická analýza prováděna s 2000 vzorky, patří již k těm velkolepým a je prezentována s patřičnou pompou. Přitom například jen v České republice žije zhruba 10 miliónů lidí.
  2. Stále nejsou odhaleny všechny genové skupiny, které se podílely na vzniku současného genomu homo sapiens. Stále nejsou známy všechny skupiny, které se uplatňují v genofondu obyvatel ČR. Ačkoli je to málokdy medializováno, genetici neustále pracují s neúplnými daty.
  3. V průmyslově vyspělých zemích je k dispozici mnohonásobně více vzorků DNA, než například v centrální Asii. Přesto jsou výsledky vyhodnocovány tak, jako kdyby byl sběr dat geograficky rovnoměrný. A to není jediná dysbalance.
  4. Vzorky, které jsou odesílány do genetických laboratoří pro zjištění otctovství, pocházejí obvykle od dárců, u kterých je o otcovství pochybnost. Vzorky, které jsou do laboratoří odesílány pro provedení zdravotních testů, jsou zasílány lidmi, kteří se obávají již často tušených rodinných dispozic k onemocnění, nebo nejsou zdraví a hledají příčiny. Dispozice k onemocnění, ale například i ke zvýšené promiskuitě, jsou geneticky podmíněné, vázané na příbuzenské skupiny - a tedy kmeny i národy. (Nebylo by tomu tak pouze v tom případě, že by celá genetika byla postavená na mylném předpokladu vedoucí funkce DNA.) Ve většině případů jde tedy o vysoce selektivní skupiny.
  5. Zjištěná data jsou vyhodnocována neefektivně, a to totiž čistě kvantitativní statistickou metodou. Každý člověk se promění v číslo, které se vzápětí promění v procento, bez reálné vazby s prostředím.
  6. Analýza zkoumá pouze předem definovanou oblast, jen v úzkých, předem hledaných souvislosech. Ačkoli může dispozice pro slabou imunitu hypoteticky souviset se špatným hudebním sluchem nebo životem ve vysokých nadmořských výškách (což jsou samo o sobě skupiny dalších znaků), o tyto souvislosti se genetické výzkumy zajímají jen zřídkakdy. Systémem, kterým moderní věda (i genetika) pracuje, by takové komplexní vyhodnocení bylo sotva možné. Ze skutečných světových vědeckých pracovišť tak vycházejí dnes a denně neskutečné perly, které jsou následně medializovány bez jakýchkoli autorských korekcí. Například: "bílí Američané mají z 35 procent genotyp s nízkým obsahem tuku a 45 procent reaguje nejlépe na stravu chudou na cukry." Takovéto komické závěry vytržené absolutně ze všech možných kotextů vzniknou přitom na základě zkoumání vzorku pouhých 140 bílých Američanek. Co je to bílý Američan, jak se v těle chovají tukové buňky, nebo na jaké cukry má být strava bohatá?
  7. Popularizace genetiky, stejně tak jako popularizace vědy obecně, bohužel vede ke vzniku smutných a nebezpečných fám: přítomnost mutace na některé z alel totiž ve skutečnosti neznamená, že je člověk nemocný, nebo že se jím (s "vypočtenou" pravděpodobností) stane. Znamená to, že je přenašečem této mutace, nikoli, že onemocní. Problém nastává až tehdy, dojde-li ke kombinaci mutací (z několika příbuzenských stran) a k dalším mutacím, které jsou odpovědí na prostředí, v němž člověk žije. Např. rakovina není dědičné onemocnění. Dědičných je pouze cca 10 % ze všech nádorů. Ostatní nádory vznikají jako kumulace dispozic z více rodičovských liní s podmínkami nutnými pro rozvoj onemocnění - tou podmínkou zcela základní je zde přitom stáří. Rakovina je tedy typickou daní za prodloužení lidského života, v kombinaci s - snad s prominutím - přemnožením lidského druhu. Prodloužením života dochází i k odkládání prvního porodu, což je další významný rizikový faktor rakoviny, a to nejenom pro ženy. Husté populace, vzniklé vzájemným křížením jednotlivců (a tedy i mutací), spolu s vyšším průměrným věkem jsou základním, od všech mýtů osvobozeným důvodem nárůstu této děsivé nemoci. To platí i pro Parkinsonovu chorobu, Alzheimerovu chorobu, další neurodegenerativní onemocnění i pro další strašáky, na jejichž zpeněžené zjištění lákají genetické laboratoře, aniž by je přitom zatím kdokoli uměl léčit. Alely jsou působením dalších vlivů selektovány, a to negativně i pozitivně. Mechanismus této selekce je další neprobádanou oblastí - zde je člověk obětí své nepochopitelné touhy po jakési dokonalosti, kterou ale příroda nezná - existuje dost dobrých důvodů pro šíření mutací, i když za určitých podmínek mohou způsobit chorobu člověka. Jaké jsou to ale důvody člověk dosud neví.
Soudobá medicína je byznys svého druhu - byznys vědecký, s vědeckými fakty, který potřebuje vykazovat výsledky, neboť pouze ty lze zpeněžit (a tak tedy vědu dále provozovat). V lepším případě přináší člověku určité výhody i poznání, všechna jsou ale vždy pouze dílčím řešením. Byznys s dědičnými chorobami je dle mého osobního názoru za hranicí etické snesitelnosti. Byznys s rakovinou je pak bohužel tím nejubožejším a neusmutnějším. Z neúplných faktů vzniká podezření, na jehož základě jsou zdraví lidé vystavováni zákrokům, které by vůbec nemuseli podstupovat, a to vpodstatě pouze pro další rozvoj vědy (otřesným příkladem toho je současné "odhalování" nádorů, které by se nemusely v mnoha případech stát zhoubnými - jak rizikový je pro rozvoj rakoviny právě přímý řezný zásah do postižené tkáně, ví každý, kdo se s tímto onemocněním setkal). Protože se tento byznys navíc tváří jako velmi humánní, radostný a nápomocný, je na jeho závažné nedostatky v globálním měřítku vpodstatě nemožné důvěryhodně upozornit. Lidé se tak stávají živým pokusným materiálem. Nemocní podstupují procedury, které je sice nezachrání, ale významně jim přitíží.

Téměř každý výsledek jakékoli současné existující genetické analýzy je beta verze. Přesto je v praxi uplatňován, jako kdyby se jednalo o verzi plnou, konečnou. Jen málokterý ústav, který se genetickými analýzami zabývá, na tento stav věci upozorňuje. Například na stránkách http://www.dnatest.cz společnosti Advanced Genetics, s.r.o., se můžeme dočíst:

Mnoho jednotlivých genů také má ještě množství vnitřních mutací, které nepůsobí vždy v důsledku stejně. Např. gen cystické fibrózy může nabývat podoby až více než 300 odchylek, přičemž některé odráží různé stupně vlastní choroby, avšak jiné (dle dosavadních zkušeností) nevykazují žádné symptomy této choroby. Tudíž pozitivní výsledek testů neznamená vždy, že chorobě není vyhnutí, stejně jako negativní výsledek (po prozkoumání nejčastějších známých mutací) nemůže chorobu absolutně bezezbytku vyloučit. Jedna osoba s poškozeným genem vyvolávajícím rakovinu prsu skutečně onemocní, zatímco jiná osoba zůstává zdravá a nikdo doposud nezná odpověď proč. Možná některé geny reagují v kombinaci s jinými geny nebo jde o důsledek jiných vlivů životního prostředí. ...

V žádném případě nelze obviňovat genetiku jako obor. Každá nová vědní disciplína, která se podílí na rozšiřování poznatků o člověku i o světě, je vítaným a dnes již i nutným článkem lidské schopnosti přežít a nastolit i zachovávat svět všestranně nejlepších podmínek. Výhrady ke stávajícím metodám jsou ale tak klíčové, že nabádají k důslednému zamyšlení před jakoukoliv možnou osobní účastí v genetických scénářích všeho druhu. Dnes je mnoho lidí, kteří si víceméně správně myslí, že bez současných pokroků v medicíně i jinde by měli méně možností a většinu chorob by nebylo jak léčit. Zapomínají ale, že kdyby svět nebyl tím, čím dnes je, ve většině případů by neonemocněli vůbec.

auddess


V příštím díle dokončíme pohled na genetický brainwashing, za který snad ani nemohou tolik vědci samotní, jako spíše systém, v němž stojí věda a filozofie na stejných souřadnicích jako pekárna. Podíváme se především na zajímavá odhalení původu evropských populací. Tak se oklikou vrátíme ke Keltům, na jejichž příkladě začneme pozvolna podrobně popisovat jednotlivé možnosti biologického vnímání, i v jeho historickém kontextu.

Text by Veronika Jelínková, foto by synaethesia, ejbaurdo, nz willowherb, auddess, Flickr, Creative Commons, not for commercial use, and Pieter Bruegel the Elder, Wikipedia, Wikimedia Commons.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama