BIOLOGICKÉ VNÍMÁNÍ – část. I – OBECNÝ ÚVOD

24. května 2010 v 14:04 | veronika jelínková |  BIOLOGICKÉ VNÍMÁNÍ
Steve Sawyer

Biologické vnímání je přirozený, integrální způsob života, který v jakémkoli prostředí člověku zajišťuje nejvyšší možnou profitabilní schopnost adaptace, orientace a adekvátní výtěžnost všeho, s čím během života přijde do styku. Je to plný způsob žití a nejlepší, tj. aktuálně nejvhodnější možné využití potenciálu, kterým člověk (i lidstvo) přirozeně oplývá.*

Člověk s ním může vést velmi příjemný pragmatický život. Znamená zdraví, vitalitu, chuť do života, pochopení i radost. Je skutečným uměním přijetí. Projevuje se ve všech oblastech života, od vaření přes spaní až třeba po motorické a ozdravné schopnosti. To všechno člověk získává jenom proto, že životu rozumí - tak, jak nejvíc může. S biologickým vnímáním se člověk obejde bez technologických vynálezů, kterými si přesto může život zpříjemňovat - není však na nich závislý. Až na výjimečné případy je natolik zdravý, že se obejde bez cizího zdravotního zásahu. Nepotřebuje umělé genetické inovace, a v dlouhodobém měřítku nepotřebuje dokonce ani tuny informací, šířících se nezadržitelně ze všech koutů světa. Je to reálná a přirozená možnost existence člověka. Utopistické vize zde ztrácí jakýkoli smysl, ráje nejsou potřeba tam, kde je dokonalost rozeznána jako neplodná. Skutečně vnímající člověk je schopen vytvořit nejreálnější možný svět, který je tím nejvhodnějším, aniž by si kladl za cíl být "nejlepším možným". Je si natolik vědom významu světa, že pro něj již není neznámou a nebezpečnou zemí, která musí být rozpitvána na částice, ponížena, ovládnuta a dobita. Může být přijata, není čeho se bát.

Pojem biologické vnímání dosud není nijak definován a vznikl náhodou. Považuji jej za nejvýstižnější slovní vyjádření toho, oč se jedná. V praxi takový zdravě (tj. normálně) žijící a vnímající člověk připomíná zdravou, soběstačnou biodynamickou zahradu. Ty nejsou žádnou fantasmagorickou utopií, ale všední pragmatickou realitou v mnoha koutech světa. Většina českých zahradníků si obhospodařování plodin představuje jako vyčerpávající potřebu neustálých zásahů, obšírných tabulkově předepsaných znalostí a kupy chemických prezervantů (či zabijáků), bez kterých to nejde. Ono to ale jde. Je to naopak přirozené. Taková pole a zahrady neexistují v knihách nebo myslích bláznivých šarlatánů, ale ve skutečných půdách mnoha zemí světa, existují i v Čechách. Při jejich obhospodařování člověk využívá řady přirozených poznatků, které ale vznikají trochu jinou cestou, než opisováním tabulek. Tabulky samozřejmě zakázány nejsou :), ale vzhledem k tomu, jak znalosti vznikají, nejsou tabulky většinou potřeba a mnohdy jsou proti skutečnému smyslu věci. Přirozené know-how člověka umožňuje cílené využití, žádoucí pro jeho rozvoj, bohaté znalosti a příjemný život. Mohli bychom ho nazvat - biodynamický život.

* nejvyšší možou profitabilní znamená, že ne vždy je v samotném zájmu člověka (ale i jakéhokoliv jiného prvku v rámci vyššího synergického celku, který bychom dosadili na lidské místo), aby byl schopen využívat svůj potenciál na maximum; v běžné soudobé praxi však není u člověka tento potenciál často rozpoznám, natož využíván.

I. část: obecný úvod - představení problému, základní výhoda a nevýhoda taxonomie, člověk i jeho geny jako součást celku, fylogeneze člověka pokaždé jinak, přirozená spontaneita vědomí, pozice vědomí v lidském rozvoji, člověk jako neustále se proměňující veličina vyžaduje tomu odpovídající, proměňující se řešení. ----->



V moderním člověčenství uchováváme uvnitř esenci předchozích podob života i života lidského druhu. Kamkoliv jdeme, nosíme s sebou obšírnou informaci a zděděné poznatky o tom, čím je vlastně tento svět a co je to vlastně život. Uchováváme také znalosti o Zemi před organickým životem a o vývoji našeho vesmíru. To všechno opravdu víme. Iniciací různých podmínek dokážeme z jedné informace či z jednoho stavu vytvořit prostým opakováním pět jiných, a tak je množíme. Znalosti - čili nové výtvory - transportujeme z generace na generaci biologickými i kulturními formami individuálního a společenského života. Člověk bez ostatních lidí není člověkem, na rozdíl třeba od mědvědů potřebujeme k zachování rodu ve svébytné podobě intenzivní interakci. Jsme tak sice nebetyčně juvenilní, ale leccos vyrovnáváme oslňujícími kombinatorickými schopnostmi. To je možná důvod, proč je k nám příroda milostivá, anebo - jak by se mohlo zdát - proč nás tak protěžuje - byť či snad právě proto, že je to její program. Jsme jednou z přírodních možností.

Lidská bravurní kombinatorika je příčinou i důsledkem variability lidského genomu, jejíž spektrum v rámci druhu je ohromující, i když z hlediska taxonomie má jinou strukturu, než pozorovatelná přírodní diverzita. Ale taxonomie je taky lidský výtvor. Jak moc lidský. Pedantským tříděním se mermomocí snažíme uchopit neuchopitelné a zorientovat se ve světě možností, které vždy budou nad rámec člověka. Dělíme, třídíme a škatulkujeme, protože mezi pojmenovanými útesy se lépe proplouvá. Zacházíme tak i se svým tělem a s jídlem. Jídlo je božský nástroj přírody - prostřednictvím jídla udržují strávníci napříč druhy svoji přírodní a vesmírnou rodinnou příslušnost. My lidé, s naší zálibou v klasifikacích, si ovšem předáváme bytostné principy zdravého jídla tak krkolomně, že se požehnané plody proměňují ve stresové nebezpečí. Namísto procítěné účasti v bezbřehém přírodním koloseu se obklopujeme nařízeními a zákazy, které se učíme nazpaměť a lpíme na jejich dodržování. Místo abychom se spontánně včlenili do rytmu koloběhu, hledáme v tabulkách, co je dobré a co ne.

Je užitečné vědět, co a jak. Pojmenováním, systematizací a následným upotřebením vytvořených systémů (chemie, genetika, fyzika ad.) pozitivně rozšiřujeme náš kombinatorický rozsah. Bez spontánní vnitřní náplně neumíme ale žádný z takto získaných poznatkůpoužít správně, neznáme totiž skutečný, tj. celý potenciál věcí, neumíme jej využít. Spontánní - čili jak říká psychologie poněkud nesprávně nevědomé - znamená ve skutečnosti pouze probíhající s vynecháním určitých impulsů (vyhodnocovací a volní mechanismy), je to vlastně něco automatického, nejpřirozenější jednání (k jednání přitom někdy ani nedojde). Na této, populárně řečeno nevědoméúrovni, si je náš organismus vědom všeho, zde je nám také k dispozici celý náš program.

Právě tady transformujeme informace z člověka na člověka i mimo něj i uvnitř, z minulosti do budoucnosti, stáváme se také kanálem pro "cizí" informace elektronů, impulsů, vzduchu, planet. Náš program není naše DNA (s RNA jako prováděcím nařízením). DNA je pouzesoučástí řídícího komplexu, v němž jsou některé motory z hlediska soudobých termínů již zcela anorganického rázu. Tento systém je široký (a to skutečně i prostorově) a DNA je buď zcela nadřazený, nebo se DNA bez jeho spolupráce neobejde.


Mnoho genetiků má dnes k DNA a genům stejný vztah, jako měli fyzici donedávna k atomu - zdá se být ostatně ironií, že objev elektronů i struktury DNA je zásluhou téže Cavendishovy laboratoře. Příjemným přínosem zbožštění genů je vznik řady fascinujících teorií. Kvantem z nich se pyšní úctyhodné Dawkinsovo dílo "Příběh předka" ("The Ancestor´s Tale: A Pilgrimage to the Dawn of Life", 2004), které je ostatně jednou z nejvýmluvnějších ukázek lidské myšlenkové kombinatoriky. Všechny jeho teorie mají nepochybně velkou literární hodnotu. Hezkým šťavnatým příkladem může být také počet teorií příbuzenství člověka (homo sapiens). Někteří z těch, kdož byli před dvaceti lety našimi předky v přímé linii - jak nás to učili ve školách - byli již svého přímého předchůdcovství zproštěni.

Dovolím si zde ocitovat přímo pana Dawkinse (http://www.academiaknihy.cz/pribeh-predka-pout-k-usvitu-zivota.html), neboť se k předchůdcovství člověka vyjadřuje obzvláště vtipně a trefně:

Historik se musí vyvarovat všech vyprávění, která by vyvolávala dojem, byť sebemenší, že dějiny spějí k nějakému člověčímu klimaxu. Příkladem budiž jedna kniha z mé knihovny … Porovnává se v ní Homo habilis, pravděpodobně náš předek, s jeho předchůdci australopitéky. Homo habilis byl podle ní "značně vyvinutější" než australopiték". Vyvinutější? Může to snad znamenat něco jiného, než že evoluce postupuje určitým předem specifikovaným směrem? Tato kniha nám nedovolí zapochybovat, kam se tento daný směr asi ubírá. "Jasně se projevují první náznaky brady." "První" volají po druhých a třetích náznacích, až z toho bude "úplná" lidská brada. "Zuby začínají připomínat naše … " Jako by jejich zuby nevypadaly tak, jak vypadaly, proto, že vyhovovaly pračlověčí potravě, ale proto, že se vydaly na dlouhou cestu, na jejímž konci se měly stát zuby našimi. Celá pasáž končí výmluvnou poznámkou o pozdějším vyhynulém druhu člověka, Homo erectus: "Ačkoli se od nás v obličeji ještě stále liší, v očích již mají výraz mnohem lidštější. Vypadají jako rodící se sochy, nedokončená díla." Rodící se? Nedokončená? Snad jen z pošetilého pohledu do minulosti. Na omluvu knihy lze říct, že kdybychom se s druhem Homo erectus setkali v tváří v tvář, asi by nám opravdu připadal jako nedokončená, rodící se socha. Ale to jen proto, že bychom se na něj dívali lidskýma očima. Živá bytost se neustále stará jen o to, aby přežila ve svém vlastním prostředí. Nikdy není nedokončená - či, v jiném smyslu, je vždy nedokončená. Stejně jako podle všeho i my.

Picture Taker 2

Humornosti úryvku dodává i fakt, že právě Homo habilis byl jedním z těch, kdo byli připraveni o post našeho přímého předchůdce, a to asi dva roky po zveřejnění Dawkinsonovy knihy. Před dvěma lety se s námi také ještě žádný neandrtálec nekřížil, dnes však náhle díky takovému křížení neseme až 4 % neandrtálských genů. To je samozřejmě výsledek vycházející pouzez konkrétních kosterních nálezů a jedné příslušné genetické analýzy. Náš genom se od neandrtálského genomu liší opovážlivě méně, než se předpokládalo. Hybridizace s našimi milými evropskými bratry údajně proběhla zhruba před 100 000 lety a byla asi dost rychlá. Analýza detekuje geny neandrtálců, které jsou spojovány s autismem, schizofrenií, diabetem druhého stupně nebo změněnou činností štítné žlázy v moderních populacích (!) - možná to není úplně vhodné, ale nemohu se ubránit srovnání se známým - a přece tak "logickým"! - odvozením mongoloismu, ehm, od "mongolské" rasy, které má na svědomí pan Dr. Down (Observations on an Ethnic Classification of Idiots, 1866, http://www.neonatology.org/classics/down.html). Typický vědec své doby, stejně jako jsou jimi jiní dnes. Přestože z provedené genetické analýzy neandrtálců zatím nelze vyvozovat žádné závěry, je dle mého osobního názoru prvním naznačením širšího genetického rozpětí člověka, než kterého se zatím držíme. Můžeme pravděpodobně očekávat další překvapiváodhalení.

Geny (ani memy) nejsou ale tím, kdo osnová plány a sestavuje si svého člověka podle svých záměrů. Geny jsou také jenomnástroje. V této mnohaúrovňové symbióze bychom jen stěží někomu přiřazovali výsadní postavení. Výherce by na takové postavení měl navíc beztak právo vždy pouze z pohledu jednoho z účastníků. Svrchovaná symbióza celé přírodyvše-v-jednomzdaleka nekončí ani u iontů na straně jedné, ani u planet či galaxií na straně druhé. Víme o tom ale málo a z praktických důvodů se pochopitelně zaměřujeme na člověka. A to děláme správně, od toho tu jsme.

Člověk je nevyjímatelnou vysoučástí této symbiózy. Samotný lidský život - cítění, dýchání, vnímání i vědomí - je ovlivňován, určován a spolu-programován myriádou procesů. Těmto vlivům podléhá i vědomí. Vědomí není abstraktním principem, výsostně duchovním, zcela odhmotněným, účelově nadřazeným a vystaveným na billboard nad veškeré toto hemžení. Není čistým duchovním koordinátorem špinavého hmotného dění. Vědomí je součástí těchto procesů, ovlivňuje je a je jimi ovlivňováno.V budoucnu by se mohlo stát, že pokračujícím hlubším chápáním vědomí i přírodní synergie bude vědomí oddémonizováno a současný bůh, v nějž se prozatím vědomí svižně transformovalo, bude stejně jako Bůh Otec pošpiněn a svržen z trůnu. Vědomí totiž jednoduše zaměňujeme s tím, co víme. Co víme, roste (či neroste) přirozeně s vesmírnou diverzitou. Nebudeme-li to vědět my, bude to vědět někdo jiný. Diverzita dnes může být vnímána spíše jako stagnující či ustupující, netýká se však jenom měřitelného počtu námi taxonomicky vymezených druhů. Protože kultura je součástí přírody, projevuje se pochopitelně například i v možnostech kulturního prostředí. Součástí takové diverzity jsou potom i naše kulturní snahy po zachování přírodní diverzity druhů. Tento příklad mimochodem zjevně ilustruje samoregulační mechanismus obdivuhodného a velkolepého systému synergie. My však potřebujeme někoho nebo něco, kdo tomu všemu bude vládnout. Dáváme proto funkce bohům a vědomí. Nebylo tomu tak vždy. Dokud jsme neměli náčelníky (či aspoň big men), neměli ani bohové velitelskou uniformu. Přírodní ani lidský vývoj však nejsou ve svých jednotlivostech lineární.A tak se můžeme v budoucnu dočkat patrně ještě mnoha kreativních kombinací božských pojetí.

V rámci celého synergického společenstvíse rozvíjíme expanzivně - neustálou obnovou a cirkulační výměnou hromadíme, co již je, a přiměřeným růstem rozvíjíme počet možností. Náš vesmír expanduje rychlostí, která zaručuje neustálé vyrovnávání energie, a která se mění, v současné době se z našeho pohledu zrychluje. Všechny zdroje tohoto cyklu energií nejsou známé, mohou být vnitřní - navrhována bývá temná hmota (hmota nebaryonové povahy, o které nikdo neví nic jistého), ale nikdo také nevíme, čeho dalšího je náš vesmír součástí. Jsme článkem olbřímího procesu, což nás pochopitelně všestranně (byť nevědomě) zaměstnává. Vlivy na molekulární úrovni jsou pro nás stejně hmatatelné jako vlivy atmosférické a galaktické, jeden vliv vyvolává změny i v působení vlivů dalších. Náš život, naše nálady i naše možnosti jsou regulovány výměnou elektrických i magnetických nábojů, iontů a dalších látek s okolím, jejichž štafeta probíhá na opravdu velké vzdálenosti. Stejně tak jsme ovšem ovlivňováni třeba i slunečními slapy nebo jinými mnohem vzdálenějšími faktory. Střídání fází Měsíce, magnetická pole planety nebo oběh planet kolem Slunce vyvolává změny v molekulárních chemismech, které na ně umí pohotově reagovat.


Člověk a jeho vnitřní prostředí se mění cyklicky, v delších intervalech, i z minuty na minutu. Většina z padesáti tisíců miliard našich buněčných struktur se neustále nahrazuje novými, v každém okamžiku se některá buňka obnovuje, staré ustupuje novému. V žádném ze dvou časů není tentýž člověk týmž člověkem. Rozšířený lidový mýtus praví, že všechny buňky člověka se vymění jednou za sedm let. Většině našich orgánů skutečně není více než 10 let. Červená krvinka se dožije nejvíce 120 dní, polovina všech našich tukových buněk se vymění za 8 let (tukové buňky počtem ovšem neubývají, vždy pouze je vykrmujeme či nikoliv). Krev se vymění dokonce třikrát do roka a chuděry buňky ve střevní sliznici si tu práci dají každé tři dny. Pokožka je nová každé 2 měsíce, kosti se obmění jednou za 10 let. Obnovují se i tkáňové buňky srdce, v padesáti letech je srdce zpola nové, ale schopnost jeho obnovení s věkem klesá (život se zkrátka obnovuje i mimo samotného jedince). Proces obnovy a proměny v těle regulují neměnné nervové buňky, takže si můžeme pamatovat a být imunní. Dědičné informace - program pro každou novou buňku - se neztrácejí, ale kopírují se v chromozomech. Každý mladý - nezralý- stavební prvek tedy vzniká a hned od počátku se i vyvíjí již jako součást programu. Proto jsou extrémní vývojové změny (nazývané také populárně výpůjčkou z fyziky kvantovými skoky) velice dobře možné, ale pro lidský organismus destruktivní a nevhodné.

Kontinuální proměna vnitřního prostředí člověka se projevuje v tom nejlepším případě i ve vnějších podmínkách, které si zdravý organismus instinktivně upravuje - jídlo, spánek, způsob života, a další. Stejně tak, jako po sobě obvykle nechceme, abychom se chovali v noci stejně jako ve dne, nemůžeme chtít ani např. po ženě v postmenopauze, aby měla stejné potravinové nároky jako její dvacetiletá dcera - její tělo totiž vyžaduje nejenom jiné živiny (vyhledatelné v tabulkách), ale funguje celé jinak. Samotné místo člověka v celém synergickém procesu je v každou chvíli jiné a zcela individuální. V této úrovni však bývají rozdíly hojně akceptovány i tabulkáři.Existují i dietologické příručky pro jednotlivé věkové skupiny, i když většinou, bude-li mít dotyčná žena problém s ledvinami, poradí jí "odborníci na zdravou výživu" do písmene to samé, co její dceři, což není úplně správné. Přesto však: jde-li o věk, uvědomuje si člověk rozdíly ještě relativně zodpovědně. Stárnutí je viditelné. Ne-viditelným (ale přesto viditelným!) změnám však člověk podléhá neustále, ze dne na den, z roku na rok. Neexistuje jedno univerzální řešení, dobře platné pro všechny v jakémkoliv případě a okamžiku. V rámci širokých mantinelů základních principů jsou řešení velice různorodá. Tak různorodá, že není možné nikdy umělě vytvořit dostatečně široký a flexibilní systém, který by je z vnějšku všechna reflektoval. Jen sám lidský organismus je si vždy zcela vědom toho, které ze všech řešení je to vhodné.Podávat tedy například hořčík při svalových bolestech v každém případě je bezohledná zhůvěřilost. Přesto se ve všech tabulkách zdravé výživy dočteme něco podobného, tytéž rady udělují lékaři. Pozadu nezůstávají ani léčitelé a zástupci alternativní medicíny - i ti houfně aplikují princip: na jeden typ pytle jeden typ záplaty. Opakovaným používáním takového principu svému organismu škodíme, ale zbavujeme ho také příležitostí, aby s námi začal komunikovat a předávat nám informace o svých vlastních, nejenom fyzických potřebách. Naučíme-li se jim naslouchat, budeme se moci na jeho hlas zcela spolehnout.

Liam Key


V příštím díle se zaměříme na módu nové spirituality a současný genetický brainwashing.

Text by Veronika Jelínková, photos by Steve Sawyer, Picture Taker 2 and all Liam Key, Flicker Creative Commons, not for commercial use

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama